hra je na neurčito ve stádiu spánku
registrace nejsou přijímány

Nivaz Getori

28. března 2016 v 15:55 | Nivaz


ID:Nivaz (Niv)

Jméno postavy: Nivaz Getori
Věk: 2000 let
Rasa: Hybrid elfa (převaha temný elf)
Level:1
Třída: Obojetný
Typ: Haeilomnaith


Schopnosti a zajímavosti

Má jedno oko modře zakalené, ale zákal nepůsobí na kvalitu zraku. Jako své magie ovládá modrý oheň. Nejen že bojuje 'Válečným krumpáčem', ale s oblibou řeže lidi pánví po hlavě. Na rukou, na vrchní straně, má znak ohně v rozpůleném tojúhelníku.
Povaha

Osoba, s nezměrnou schopností ignorovat vše, ve svém okolí, ke kterému není o nic milejší. Uvnitř introvert na venek sangvinik a přesto s občasnými melancholickými předtuchami a s neobyčejně vyvinutou intuicí a výraznými rysy flegmatika se v mžiku z ledové královny, která je hodná přirovnání ledovci, stává pošuk s nezměrnou škodolibostí a pomstychtivostí a neskonalou láskou mlátit lidi pánvičkou bez důvodu. Mezi nezanedbatelné vlastnosti oné osoby patří obětavost pro opravdové přátele, schopnost vymyslet nemožné a přesto to uskutečnit, bláznovství, které se jeví jako sebedestruktivní taktika či nápad a jeho realizace je téměř jistá sebevražda, neskonalá radost z nadřazenosti nad mentálně a fyzicky omezenými jedinci a schopnost přerazit se o nejmenší a nejméně pravděpodobnou věc v dosahu pěti metrů, stejně tak, jako nepochopit nejjednodušší věc a zvorat nejprimitivnější úkol. S inteligencí a vrozenou debilitou, uměním ladného boje a prohrou, se velmi rychle a efektivně dokáže naštvat, stejně tak i uklidnit a napáchat při oněch činech nepředstavitelné škody, byť jen pouhou náhodou. Oplývá neobyčejným talentem, usnout kdekoliv a kdykoliv a při prudkém vstávání se praštit o nejbližší věc s minimální hmotností dva kilogramy, či se rozmáznou s neuvěřitelnou elegancí na podlaze a nic si nezlomit. Dále disponuje schopností vyřešit záhadu, problém, neznámo jak, za úplného ticha s vědomím strážců (hlídajících něco cenného), proniknout do zakázané oblasti a myslí nepozorována (myslí si, že je neviditelná), však očima viděna, utéci se vším všudy, zmizet na nejméně strategické místo, které využije ve svůj prospěch a úspěch a nakonec z celé akce odchází jako vítěz v některých případech bez oné věci.
Existence oné osoby je na prahu zániku. Se sebedestruktivními sklony, více než iritujícími zlozvyky, snahou být nepředvídatelná, a přesto v některých případech průhledná jako sklo, zmrzlá až na kost přec panikařící, s nezměrnou schopností ignorace a unikátním talentem tohle všechno zkonit je osoba zvaná Nivaz.

Poznámka autora: Zkrátka, Nivaz umí všechno a všechno to umí dokonale podělat. A kdybychom měli Nivazinu povahu popsat dvěma slovy, také bychom to zvládli: Yollo styl.

Příběh:
Kupodivu, vše začalo narozením jedné malé ochechule ve Vnějším světě. Tehdy to všechno šlo do kopru. Její matka jí pojmenovala Nivaz Getori a otci to bylo jedno. Jejich život nebyl žádný med. Otec, temný elf, který si hrál se svými kontrakty, jako s figurkama člověče nezlob se. Matka byla lesní elf a byla o dost starostlivější než ten ochlasta, co se s ním před stovkou let rozhodla sdílet dům, protože byl fajn. Až na to, že ji pak začal bít a vlastně ji uvěznil u sebe v sídle. Tam mě tam mě také porodila.
Moje dětství, pokud se tomu tak dalo říkat, byl vzdor otci, snaha zdrhnout a výcvik se zbraněmi. Vlastně, jak mile jsem začala aspoň trochu chodit, hned mi mamka dala do ruky klacek s tím, abych se šla ohánět. Otec ve mně taky viděl talent, i když nevím, jak se to mohlo stát, a proto jsem ve třech letech byla donucena odložit klacek a jít na kov. Byly to kruté časy, krutého výcviku. Nevím, jestli si otec myslel, že ze mě bude jeho syn… Jako pardon ale dole mi něco chybí a nahoře přebývá…. No tak či tak mě cvičil. Byl dobrým bojovníkem, to jediné jsem na něm mohla ocenit. Ale že by se ke mně choval trochu mileji? Bylo na mě, jestli uhnu ostré sekyře, nebo ne. A tak jsem se musela se svým unikátním talentem naučit vyhýbat a zakopávat v tu správnou situaci.
Když už jsem byla natolik silná a schopná ohnat se něčím větším, než byla dýka, zvolila jsem si středně těžkou obouruční zbraň, a sice kosu, se kterou se mi manipulovalo velmi dobře. Jednou se mi dokonce podařilo ho škrábnout. O jsem pak dostala takovou nakládačku, že jsem týden ležela. Řeknu vám, nic moc. A tak můj příběh zatím nebyl nic jiného, než kysnutí v sídle a učení se boje. No, ale trénink dělá mistra.
Když mi bylo patnáct, zase jsme rozprávěli s matkou o tom, jako moc je to tu naprd. Matka říkala, že už se párkrát pokusila utéct. Ne že bych na to nemyslela, ale nechtěla jsem tu nechávat matku, jejíž vězení povýšila na kovové mříže. A tak jsem začala vymýšlet možnost zdejchnutí.
Měla jsem docela prošmejděné celé sídlo a tak jsem si v hravě přehrávala mapu, abych našla nejlepší možný únik. Nabízeli se hned tři možnosti. Buď to vzít kanalizací, co by mohlo projít, ale možná moc okázalé. Další z možností byla stará kobka a v ní šachta, která vedla za kopeček a ta třetí možnost byla zabarikádovat otce, až bude opět v nějaké té místnosti, ze které nevylézá dřív než ve dvě hodiny ráno.
Všechno jsem řekla matce a tak jsme začaly spřádat plán. Trvalo nám o dva týdny a pak jednoho dne, se opět táta zdejchnul a my mohly vykonat dílo.
Asi si řeknete, že magor jako já nemůže nic cítit, ale pravdou je opak, nebo spíš byl. Měla jsem strach, že nás otec objeví a pak co by se stalo. Asi bychom se nedožili pěti vteřin. Jako únikovou cestu jsme zvolily kobku s šachtou, která vedla kamsi do kopců a jako vedlejší falešnou stopu jsem zvolila kanalizaci. Tam jsem rozházela pár hadrů a nechala tam stopy, které vedly k pátému poklopu, který byl za sídlem. A pak jsme vzaly roha.
Proplížily jsme se okolo nic netušícího služebnictva a vlezli do kobky a opatrně a potichu vklouzly do šachty. Samozřejmě jsme byly ozbrojené. Já skládající kosou a matka lukem a šípy spolu s dýkami. Vzaly jsme si také nějaké peníze.
Když jsme se za ty dvě hodiny proplazili na druhou stranu a vylezly, čekalo na nás nemilé překvápko. Otec. Věděla jsem, že teď už není jiná šance než bojovat. A že jsme se také do něj pustily. Dva na jednoho byla přesila, obzvlášť když mě on sám učil bojovat, ale stejně byl o mnoho lepší, než my dvě. Mě několikrát sekl, ale ne moc vážně. Matka se mu v tom pokusila zabránit, ale tu pořádně odhodila a šel jí nejspíše provrtat střeva meči. Nemohla jsem to nechat a tak jsem mu kosu zasekla nepříjemně do zad, ale na blbé místo, a proto ho to nezabilo. Na druhou stranu to byla pořádná bolest.
Avšak co jsem nečekala, bylo to, že se na kosu v zádech vykašlal. Normálně jí tam nechal. Ani si mě nevšiml. Chtěla jsem přiskočit a začít ho škrtit, ale byl rychlejší. V tu chvíli jsem věděla, že už je pozdě. Ale odplata za to, že mi právě zabil matku, musela být. Z křikem jsem se k němu rozeběhla, vzala kosu z jeho zad, přičemž jsem mu s ní pořádně zakroutila. Vytáhla jsem jí, a když se ještě zmítal v bolesti, rozhodla jsem zasadit finální ránu. Čepel kosy zasáhla jeho krk a přerušila tak pouze páteř a míchu. Otec se svalil k zemi.
Chvíli se nic nedělo. Jenom jsem seděla, a koukala. Potom, jako v transu jsem se zvedla a šla pohřbít matku. Otce jsem si ani nevšimla….
Pak se spoustu let nedělo nic závažného. Pouze jsem se živila, jak se dalo. Zabíjením, krádežemi…moje tělo bylo až moc drahé na to, abych ho prodala…
Ovšem za zmínku stojí také to, že jsem si zdokonalila zbraň a celou ji překovala. Udělala jsem si z ní dvouramennou vysouvací kosu, jejíž dvě čepele se dali skládat. Pracovní název byl válečný Krumpáč.
Uběhlo několik staletí… konkrétně jedno tisíciletí a mě v tu dobu bylo něco kolem 1300 let. To už jsem byla dávno holka na vdávání, ale to se mi nechtělo a konec konců, kdo by takového magora chtěl…
Jedno krásné léto, které se mi pak stalo osudovým, jsem měla v plánu jet po moři do Itálie a tam zůstat nějakou to dobu. Jenže, loď nebyla moc velká a kde se vzala, tu se vzala, bum, prásk, přišla bouřka. A loďka byla jako z papíru. Houpání umocňovalo mojí už tak velkou mořskou nemoc, když tu náhle něco křuplo a loďka se rozdělila na dvě. Nádhera! Spadla jsem do té ledové vody a chvilku hledala, kde to vlastně jsem. Kousek ode mě plaval sud a evidentně byl něčím naplněný… nejspíš nějakým alkoholem. Vzala jsem ho, jako záchranný sud. O zbytku noci jsem nevěděla.
Ráno jsem se probudila na pláži, ale ta pláž nebyla italská, ale ani jihoevropská. Jak jsem to poznala? Jedle v Itálii nerostou.. Nejspíš jsem se octla někde na severu, což mi hlava nebrala. Asi půl dne jsem zůstala na pláži, kde mě moře vyvrhlo jako vorvaně. Dokonce se mi podařilo rozdělat oheň.
Ale musela jsem jít dál.
Potom, co jsem uschla jsem se vydala s hořícím klackem někam do těch lesů, abych našla pomoc. Čím hlouběji jsem se dostávala do lesa a občas potkala nějaké zvíře, tím víc mi připadalo něco, že není v pořádku.
Po dvou dnech, kdy se z lesa vyplazil de facto zombie, jsem uviděla konečně vesnici. A byla to úplně jiná architektura, jiná kultura a jiný všechno!
Co se dalo dělat. Lidem jsem naštěstí rozuměla. Postarali se o mě a pomohli mi znova na nohy.
Potom jsem odešla a chvilku se toulala tou krajinou, o které mi řekli, že se jmenuje Iscaraal a že to je skrytý světadíl… Zajímavé…
Tou cestou, dál jsem šla a potkala pár zajímavých tvorů a entit. S jedním krásným tvorem jsem se potkala, respektive ho zachránila a tak jsme se stali přáteli. A pak jsem potkala jednoho idiota, o kterém už mluvit nehodlám.

A tak se má maličkost, pohroma dostala do Iscaraalu a našla si tam domeček. Šedoskalí.
Dovednosti:
Síla:20
Výdrž:20
Rychlost:27
Obratnost:26
Magie:17

Typ magie:
Modrý oheň: 2
Vybrané
Autorita:10
Psychika:10

Inventář:
'Válečný krumpáč', Šedoskalí a vše co k tomu patří (sídlo se sice blbě vejde do inventáře, ale i to k tomu patří :D)

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama