Na blog se právě umisťují systémové postavy. Nedá se za ně hrát. Až budou sepsány, budou se k nim vázat zakázky.

Till Lindemann

25. září 2016 v 12:44 | Nivaz |  Postavy
ID: Till

Jméno: Till Lindemann
Věk: 53 let
Rasa: Člověk
Třída: Mág
Typ: živelný


Schopnosti & zajímavosti:

I když nikdy netrénoval boj s mečem ani lukostřelbu dokonce ani nikdy
neprocvičoval svou magii je Till od příchodu do Iscaraalu zručný
bojovník a dá se říct že v některých oblastech má už přezdívku rváče.
Díky tomu že se většinu životu věnoval bavení davů a výchově dcer je
velmi šikovný při manipulování s lidma. Till dokáže přesvědčit člověka
k různým věcem i když je zatvrzený že ,,Ne''. Neříkám že vždy jde to
přemlouvání po dobrém, ale obvykle se bez ran dokáže domluvit na
nějakých ''menších'' slevách v různých krámech.
Till dokonale dokáže odhadnou povahu a schopnosti a dokonce i úmysly
většiny bytostí.
Na svůj na člověka starší věk je Till velmi čilý a silný. Jeho 53 let
na něm není vůbec znát a jeho kondice se rovná třicetiletému člověku.

Povaha:

Till je obvykle dost samotářský typ. Když většinu života prožijete
jako Superhvězda nemůžete se divit že společnost člověka časem omrzí.
Krom svých přátel Till nemá nikoho komu by mohl bezmezně věřit proto
se nikdy nikomu moc nesvěřuje.Když se svěřil cizím lidem nikdy to
dobře nedopadlo. Možná se jednou v jeho životě najde někdo komu by
mohl věřit na tolik aby mu řekl svá četná trápení, ale zatím se taková
osoba neobjevila.
I když měl Till celkem krušný život ve ''starém světě'' nemůže se to
rovnat s jeho životem tady. Vlastně až začátek nového života tady v
Iscaraalu začal dotvářet Tillovu povahu. Celkově se z něj stal
podezíravý, samotářký a agresivní člověk. Jedině ke svým přátelům se
dokáže Till chovat přátelsky a to taky né vždy platí. Někdy má prostě
náladu pod psa a s nikým se nebaví. Tillova nálada je celkem
proměnlivá. V jednu chvíli se společně chechtáte nějakému vtipu a v
zápětí máte nůž pod krkem. I když si to Till moc nepřiznává je celkem
dost urážlivý a snadno se ho jakákoliv poznámka dotkne a když se ho
něco hodně dotkne dokáže Till někam odejít a vrátit se třeba až za
měsíc a nikdo neví kam jde. Prostě se Till sebere a odejde do lesa. Už
bylo pár opovážlivců co se vydalo za ním do lesa se mu omluvit.
Většinu těchto opovážlivců našli u vstupní brány do nejbližší osady v
méně použitelném stavu nebo se spoustou modřin po těle. Díky těmhle
incidentů se lid začal Tilla obávat a přestal se snažit s ním navázat
kontakt což mu dokonale vyhovuje.
Ale aby ste si nemysleli že je Till nepřátelský vrah, to ne.
Když je Till ve společnosti které může věřit nebo ve které jsou jeho
starosti buřt a nevyptává se ho dokáže se Till bavit jako za starých
časů a někdy dokonce i pro pobavení lidí,jako za starých, zazpívá. Ve
společnosti žen se projevují jeho perverzní sklony a ženskou
společnost nikdy neodmítne. Till dokáže dobře manipulovat s lidmi,ale
přesto je snadno ovlivnitelný. Dejte mu něco ke kouření nebo k pití a
máte šanci si koupit jeho přízeň.
Mezi záliby Tilla patří třeba lovení divoké zvěře. Buď s lukem nebo
jinou zbraní dokáže běhat celý den po lesa a lovit zvěř. Večer když
prodá kůži,drápy,zuby nebo kopyta z ulovené zvěře si sedne do nějaké
krčmy a pije se svými přátely a někdy jim těch pár rund zaplatí.
Když Tillovu povahu srhreme vyjde nám že obyvatelé Iscaraalu mají k
Tillovy respekt a jeho přátelé ho mají rádi takového jaký je.


Příběh:

Dobře no... začnem... Dobře představujte si že třeba sedíme při ohýnku
a já vám vyprávím svůj příběh. To bude nejlepší...

Narodil jsem se 4. ledna 1963 v Lipsku, ale vyrůstal ve
východoněmeckém městě Schwerin.
Můj otec, Werner Lindemann, byl básník a má matka, Brigitte "Gitta"
Lindemann, byla umělkyně a spisovatelka. Měl jsem jednu o šest let
mladší sestru. Už od mala mě fascinoval oheň. Často jsem ve svém
pokoji jen tak podpaloval otcovými sirkami různé suché větvičky. V
mých jedenácti letech jsem jsem chodil do sportovní školy v Rostock
Sport Clubu a od svých čtrnácti let jsem navštěvoval také školu
stravování. Když mi bylo dvanáct, myslím že to bylo v roce 1975, se
moji rodiče rozvedli. O rok později jsem se stal juniorským mistrem
Evropy v plavání a byl jsem považován za kandidáta na Olympijské hry v
roce 1980, ale v roce 1979 jsem sportovní školu opustil. Teda spíš mě
vyhodili. Tenkrát mě vyhodili kvůli tomu, že jsem v Itálii při
plavecké tour bez dovolení opustil hotel a šel jsem si koupit
pornočasopisy. Z Olympiády nebylo nic. Byl jsem bez většího vzdělání
a bez práce. Pamatuji si jak jsem tenkrát řekl: "Nikdy jsem neměl
sportovní školu rád, bylo to náročné, ale jako dítě nemůžete
protestovat."
Byl jsem ještě dítě, ale do školy jsem se vrátit nemohl. Na to jsem
byl zase už moc starý. Otec mi tenkrát sehnal místo v závodu na
zpracování rašeliny. Z té mě po třech dnech bezdůvodně vyhodili.
Tenkrát mi rodiče vynadali a řekli že si mám práci obstarat sám. Dal
jsem se na tesařinu. Byl jsem tesařský učeň, ale ani to mi moc dlouho
nevydrželo. Potom jsem zkusil místo technika v galerii a nakonec jsem
pracoval jako pletač košíků. U toho jsem chvíli zůstal.
V roce 1981 jsem měl nastoupit na povinnou osmnáctiměsíční vojenskou
službu. To jsem odmítl a málem mě za to zavřeli. Krátce potom jsem
poznal matku své první dcery Nele. Nele se narodila v roce 1985, když
mi bylo 22let. Po Neleniným narození jsem se oženil s její matkou, ale
za nějakou dobu jsme se rozvedli a dceru Nele jsem potom vychovával
jsem. Tenkrát jsem hrál na bicí v punkové skupině a měli jsme studio v
domě, kde jsem bydlel. Sedm let jsem byl otec vychovávající svoji
dceru, ale později jsem sdílel výchovu s její matkou, protože jsem byl
se skupinou pryč šest měsíců v roce. Tenkrát jsem hrál na bicí ve
skupině First Arsch. To byla Schwerinská punková kapela. Udělali jsme
jedno album s názvem Saddle Up. Hrál jsem taky jednu písničku s názvem
Lied von der unruhevollen Jugend se skupinou Feeling B. Tam jsem
tenkrát potkal mé přátele Paula a Flaka. Za dalších pár let prožitých
hlavně výchovou dcery a hrou v kapele se mi narodila druhá dcera.
Druhou dceru jsem měl se svojí dřívější přítelkyní Anjou. Tenkrát se
můj život točil jenom kolem dcer a hudby. Krom výchovy svých dvou dcer
a hraní v kapele jsem se zajímal o pyrotechniku. Od doby co jsem jako
malý kluk sirkama podpaloval větvičky a kusy papíru uplynula dlouhá
doba. Začali mě zajímat ohnivé efekty a pyrotechnika celkově. Seznámil
jsem se s několika lidmi kteří měli stejný koníček. Většinu z nich to
co jsem se za ty léta sám naučil ohromilo. Můj přítel Richard, který
semnou hraje i v kapele jednou prohlásil že s ohněm přímo kouzlím.
Tenkrát jsme se tomu smáli.
Léta ubíhala a já se věnoval své rodině, hudbě a koníčkům. Vrátil jsem
se k plavání. Sice ne závodně, ale čas od času jsem si šel zaplavat. S
přáteli jsem si užíval života. Jediný zvrat který nastal byla smrt
mého otce. Otec zemřel roku 1993 na rakovinu žaludku. S otcem jsem se
posledních deset let skoro nestýkal a tak se o jeho pohřeb postarala
má sestra. Sestra ho dala pohřbít do základů kostela poblíž města
Wendisch-Rambow. Nikdy jsem tam za ním nešel. Neměl bych mu co říct.
Poslední dobou jsme se od sebe úplně odcizili. Po smrti otce jsem se
začal učit na kytaru a začal jsem psát své vlastní písně a texty
založené na dvojsmyslech. Na začátku roku 1994 jsem se se skupinou
rozhodl jet do Ameriky. Železná opona padla a my měli ''volné ruce''
tak jsme se rozhodli procestovat pro nás neznámý svět. V americe nás
s přátely Richardem,Paulem a Flakem které jsem znal ze skupiny Feeling
B,Schneiderem které jsem viděl v Německu hrít se skupinou Orgasm v
jednom baru a Oliverem který semnou párkrát hrál hrál napadlo založit
vlastní novou skupinu. Richard pro nás vymyslel název Rammstein. Všem
se nám to líbilo a tak se z nás stali ti později světoznámí
Rammsteini. Tenkrát jsme netušili že se staneme tak moc slavnými.
Hráli jsme večer po barech a já využil svého pyrotechnického nadání.
Po našem kousku s ohivým kábátem kdy jsem na sebe jednou vzal kabát a
při vystoupení ho podpálil si nás začalo všímat vícero lidí. Z
původních dvou až tří posluchačů se stávali desítky lidí co se na nás
chodili dívat. Později v Německu to byli stovky lidí. Když jsme se
vrátili z Ameriky tak jsme jako náhodou vyhráli soutěž v Berlíně a
dostali jsme možnost natočit čtyři profesionální nahrávky ve studiu.
Začalo se o naší skupině dozvídat čím dál více lidí. Po pár úspěšných
vystoupení kdy jsem se přestěhoval do Berlína. Dcery zůstali u svých
matek a já jsem si je bral na víkendy. Postupem času jsme se začali
stávat slavnými. Hlavně díky své pyrotechnice a efektům na nás chodili
už stovky až tisíce lidí. Začali se o mně jako a frontmanovi psát v
novinách články typu:,,Till Lindemann jako zpěvák disponuje zvučným
basem a na jevišti mohutným a energickým vystupováním. Jedním z jeho
typických znaků je částečně si podřepnout a bouchat si pěstí do stehna
v rytmu riffu jako vyšinutý. Jedním z jeho nejtypičtějších
charakteristik jsou jeho velmi výrazné "R" a někdy se objevující
chrochtavé "CH".'' Nejvíc jsem se tenkrát smál tomu mlácení se do
stehna. Pravda je že jsem to opravdu dělal a popravdě netuším proč.
Nabíjelo mě to a stalo se to částí choreografie oblíbené u fanoušků.
Do roku 1996 jsem si všechno ohledně pyrotechniky dělal sám, ale 27.
září 1996 se kulisy které jsem špatně připravil vznítili a spadli do
obecenstva. Od té doby jsme najímali tými pyrotechniků a já jsem se s
nimi přiučoval a trénoval. Po té nehodě dal Schneider jednomu časopisu
rozhovor v němž řekl: ,,Till vzplane pokaždé, ale má rád tu bolest."
Od té doby se stala naše pyrotechnika povětsná po celém světě. Pár
následujících let jsem se věnoval výchově svých dospívajících dcer a
hraní pro stále větší počet lidí. Psal jsem nové texty a zpíval.
Vymýšlel jsem nové choreografie na podiu a jednou mě napadl hloupý
nápad. Po té co jsem ho vysvětlil skupině jsme se dohodli že to poprvé
předvedeme 5. června 1999 ve Worcestru na Tour v Americe. A to se nám
vymstilo. Vím, tenkrát jsem to přehnal,ale nestydím se za to. Mám
dojem že bych měl mít možnost se svobodně vyjádřit bez toho abych byl
potrestaný. Tenkrát mě a klávesistu a přítele Flaka zatkli a obvinili
ze sprostého a pobuřujícího chování. Tenkrát jeden seržant ve své
zprávě napsal že jsem ,,simuloval pohlavní akt s jedním ze členů
skupiny''. Zatkli nás a druhý den nás za 25 dolarů pustili. Po
měsících soudního sporu jsme byli nakonec odškodněni 100 dolary. Vím
že to bylo na americké policajty trochu moc ale tenhle ''akt'' na
podiu mám jsem měl ze všeho nejraději. I v rozhovoru od novin jsem
řekl doslova: "Rád píchám klávesistu" Mám dojem že i tyhle slova se mi
vymstili. Po téhle zkušenosti jsem si začal dávat větší pozor na to co
dělám,ale nikdy jsem nepřestal lidi ''pobuřovat''. Například mě ani ne
rok poté obvinili a zatkli za exhibicionismus na jevišti. Vždy si něco
našli. Následucí měsíce a roky ubíhali jako voda. Moje holčičky rostli
a mě se narodil ještě chlapec. Holky byli za brášku rády a já jsem se
popravdě moc o dítě nestaral. Byl jsem pořád pryč a moje přítelkyně ho
vychovávala. Stal jsem se Ateistou i když jsem přesto dál psal písně o
bohu. V roce 2005 se můj život od základů změnil. Našel jsem si
konečně ženu se kterou jsem se rozhodl strávit život. Vzali jsme se
,ale nevydrželo nám to. Narodilo se mi čtvrté dítě a já se potřetí
rozvedl. Byl jsem na pokraji zoufalství. Pořád jsem byl povoláván k
soudu kvůli tomu ''pobuřování'' z roku 1999,moje dcery rostli, neměl
jsem nikoho koho bych mohl upřímně milovat. Byl jsem zkrátka v
koncích. Moji přátelé z kapely mi začali lézt na nervy. Přestal jsem
psát texty. Tenkrát se naše skupina málem rozpadla ,ale nakonec jsme
se díky Richardově trpělivosti dohodli na tom že si chvíli dáme voraz.
Čas od času jsem sice vystupoval,ale moc aktivně jsem se hraní se
skupinou naúčastnil. Takhle to bylo skoro tři roky. Po třech letech
jsem si znovu našel přítelkyni a psychicky se ''srovnal''. Začal jsem
zase psát a vystupovat s Rammstein a rozhodl jsem se že s mým přítelem
Peterem Tagrenem založíme projekt-skupinu Lindemann. Hned ten rok jsme
to udělali . V roce 2015 což byl první rok existence skupiny Lindemann
jsme vydali album Praise Abort. Začal jsem si pomalu zase užívat
života. Se svou přítelkyní Sophií jsme vychovávali mé děti a s
Rammstein jsem si zase začal užívat putovního života se skupinou.
Jezdili jsme od města k městu a na konci roku když jsme odehráli
poslední koncert roku nám přišel dopis. Měli jsme se dostavit do New
Yorku na předávání cen v Madison Square Garden. Rozloučil jsem se s
dětma a poslal dopis Sophii která mě nedávno opustila. V dobré náladě
jsem se se zbytkem Rammsteinů dostavil na Berlínské letiště. Měli jsme
dobrou náladu a na předávání jsme se těšili. Nastoupili jsme na
soukromé letadlo do New Yorku. První polovina cesty probíhala bez
nejmenších problémů. Měli jsme celé letadlo pro sebe. Bavili jsme se
tím že jsme si zpívali a opakovali naše nejúspěšnější texty. Měli jsme
nalitou whisky a k dispozici spoustu sáčků s brambůrkama. Stál jsem na
sedadle a zpíval ,,Gott weiB Ich will kein Engel se-'',letadlo se
začalo třást. Richard okamžitě šel za pilotem. Ten mu oznámil že si
okamžitě máme všichni sednou a připoutat se. Máme prý poruchu. Letadlo
se třáslo a jedna letuška nám dala záchrané vesty. Věděli jsme že je
zle. Letadlo se třáslo a měli jsme pocit že přestala fungovat
gravitace. Všechno co nebylo připevněný lítalo všemi směry po letadle.
Pamatuji si jak jsme se řítili střemhlavě dolů a mě do hlavy uděřila
vidlička. Koukl jsem po svých přátelích. Flake měl zavřený oči a
vypadal jako by se modlil. Schneider se snažil odrážet všechny věci
které na něj odevšad padaly,ze skříněk zavazadla,ze stolku
příbor...Moc se mu to nedařilo. Oli kterému nebylo ani v klidné části
letu dobře byl celý zelený, a to doslova. Richard se snažil zjistit co
se děje a optimista Paul se nás snažil všechny utěšovat. Já jsem
seděl na sedadle , nehty jsem měl zatnuté do opěradla a myslel jsem na
své děti kterých jsem si za život dostatečně neužil. Vždycky jsem je
odložil k matce a byl jsem pryč se skupinou. Neměl jsem strach že
umřu. Když se každý večer podpalujete nemáte ze smrti strach. Spíš
jsem litoval že nikdy neuvidím syna vyrůsat, že neuvidím svoje
vnoučata. Z přemýšlení mě vytrhl skřípavý zvuk.
,,Skřííííííííp''-všichni jsme se začali rozhlížet po letadle. Byl
cítit kouř a Richard který byl tu chvíli u okýnka vykřikl ,,Hoříme!''.
Tohle všechno se stalo jenom pár vteřin po tom co nám pilot řekla že
máme poruchu,ale mě to připadalo jako několik minut. Bez rozmyšlení
jsem odepl pás a běžel za Richardem. Zakopl jsem o Paulovu kytaru,ale
nemyslel jsem na to. Když jsem vykoukl z okýnka všiml jsem si že motor
hoří a křídlo je nalomené. Řejmě to křídlo vydávalo ten skřípavý zvuk.
Jediné co jsem z okénka viděl byl oceán. V tom se mi zdálo že jsem
zahlédl pevninu. Okamžitě jsem to ,ale vytlačil z hlavy. Přece jsme
uprostřed oceánu. Tady žádná pevnina není. Viděl jsem jak se vodní
hladina přibližuje. Popadl jsem bezmyšlenkovitě moje příruční
zavazadlo které náhodou zrovna ''letělo'' kolem.Vtiskl jsem se do
sedačky a sklonil hlavu kterou jsem si kryl rukama. V tom jsem ucítil
silný náraz který mnou hodil dopředu. Hlavou jsem se praštil a sedadlo
předemnou a pravou rukou jsem uděřil o kovovou tyč která tvořila
opěradlo sedačky předemnou. Naneštěstí jsem rukou narazil do
nevypolstrovaný části.. Krvácel jsem z hlavy a měl jsem zřejmě
zlomenou pravou ruku. Okamžitě jsem si všiml jak do letadla vniká
voda. Přátelé už byly na nohou. Vypadalo to, že se nikomu nic nestalo.
Do letadla tekla voda. Měl jsem pořád v levé ruce držadlo mého
zavazadla a seděl jsem na sedadle. Richard na mě křičel že se mám
zvednou. Neposlouchal jsem ho. Skoro jsem ho totiž neslyšel. Slyšel
jsem pouze jak mi tepala krev v hlavě a šum tekoucí vody. Richrad mě
popadl za levou ruku a zvedl mě. V tu chvíli jsem se vzpamatoval, dal
nafouknout svou vestu a běžel ke dvěřím. V tu chvíli Paul s Oliverem
vykopli dvěře a dovnitř se tlačila studená,slaná voda. Letadlo bylo už
skoro pod vodou a já jsem se rozhodl vyplavat jako ostatní. Vyplaval
jsem z vraku letadla. Za mnou byl už jenom pilot s letuškou. Se
zlomenou rukou se mi špatně plavalo ale povedlo se mi dostat z
blízkosti potápějícího se vraku a nafouknutá vesta mě doslova vytáhla
na hladinu. Vynořil jsem se z vody a hledal jsem ostatní. Byli odemně
asi deset metrů a křičeli na mě ať plavu k nim. Přes bolest zlomené
ruky a nepříjemné štípání slané vody do rozbité hlavy jsem doplaval k
přátelům. Bylo nás tam osm. Byli jsme tam celá skupina a letuška s
pilotem. Voda byla studená a začalo se stmívat. Všichni panikařili. V
tu chvíli jsem si vzpomněl na pevninu. Ostatní si mysleli že jenom
blábolím. Měl jsem lehký otřes mozku a velkou ránu na hlavě. Nedivím
se že mi nevěřili. Všichni jsme se chytili kusu křídla z letadla které
se ulomilo při nárazu a zůstalo plavat na hladině. Nechali jsme se
unášet proudem. Netuším jak dlouho to bylo,ale mě to připadalo jako
dny. Konečně se začalo rozednívat a my před sebou viděli pevninu.
Začali jsem plavat tím směrem a po několika hodinách dřiny jsme se
promáčení dostali na břeh. Byla mi zima,pravou ruku jsem měl
oteklou,hlava mi krvácela a pořád jsem měl přes levý rameno přehozený
moje zavazadlo. Paul už dávno ztratil svou optimismus. Slunce začalo
hřát. Vytáhl jsem ze zavazadla hodinky které shodou náhod ještě
fungovali. Připnul jsem si je na levou ruku. Bylo osm hodin. Pomalu
jsme začali sušit své oblečení a připravovat si nějaký příbytek. Až po
nějaké té chvíli jsme si všimli že tu nejsme všichni. Pilot a letuška
nebyly k nalezení. Byl jsem si jistý že jsem je na břehu viděl.
Dokonce mi pilot dával svou košili abych mu jí hodil přes větev stromu
aby uschla. Nebylo tedy možné že by se z moře nedostali. Začali jsme
je hledat. V tom vzduch prořízl zoufalý křik. To křičela ta letuška.
Křičela o pomoc. Bezmyšlenkovitě jsem odhodil tašku, popadl klacek
ležící poblíž místa kde jsem stál a rozběhl se k místu kde letuška
křičela. ,,Tille! Stůj!'' To za mnou křičel Richard. Bylo už pozdě.
Málem jsem narazil do obrovského černého psa s mrtvolně bílíma očima.
Okamžitě jsem se zastavil. Nebyl jsem od toho zvířete ani dva metry.
Ten zvláštní pes začal vrčet. Výhružně jsem před sebou mával větví. V
tom jsem si všiml jak mě obklíčili další dva psi. Stál jsem a najednou
jsem uslyšel jak moji přátelé křičí mé jméno. Zřejmě mě hledali.
Chránil jsem se větví a točil jsem se dokola. Psi pořád vrčeli. V tom
jsem uviděl jak dvě ty potvory táhnou do lesa letušku a pilota. Došlo
mi že tady už není co zachraňovat a pokud se odsaď rychle nedostanu
dopadnu stejně. ,,Tille! Tille!!! Ti-'' Richard který právě přiběhl si
všiml v jaké jsem situaci. Pes stojící předemnou se otočil na nově
příchozího. Bez uvažování jsem se rozběhl k tomu psovi,majzl ho
klackem po hlavě a než mu došlo co se mu jsem rychle proběhl kolem něj
za Richardem. Nevěnoval jsem nebohému pilotovi ani letušce jediný
pohled. Jediné co mě právě zajímalo bylo vzít nohy na ramena. Rychle
jsem utíkal lesem za Richardem. Zdálo se mi že když jsem běžel do lesa
byl ten běh o mnoho kratší,ale je pravda že v tu chvíli mě
nepronásledoval děsně nasranej pes kterej před chvílí dostal větví po
čumáku. Vběhl jsem na pláž těsně za Richardem. ,,Tille pozor!'' Bylo
pozdě pes mi skočil na záda,shodil mě a chňapal mi zuby po hlavě.
Jediné štěstí bylo že ten šmejd se pustil do pronásledování sám. Neměl
jsem se jak bránit. Snažil jsem se ho kopnout. To se mi párkrát
povedlo,ale i když jsem měl okované vojenské boty tak to se psem ani
nehnulo. Přiběhl Richard s Paulem a Oliverem a začali toho psa mlátit
vším co měli po ruce. Díky tomu mlácení ztrácel ten pes pozornost.
Chytl jsem ho za krk a prudce mu škubl s hlavou. Povedlo se mi mu
zlomit vaz. Pes zakňučel a jeho mohutné tělo na mě spadlo celou vahou.
Tohle bylo už na mou zlomenou ruku moc. Začal jsem křičet bolestí.
Zčernalo mi před očima a já omdlel...
...Probudil jsem se na pláži. Ležel jsem na provizorním lůžku z větví.
Opatrně jsem se rozhlédl okolo. Chtělo se mi ještě spát,ale to co jsem
uviděl spánek odehnalo hodně daleko. Richard a ostatní se bavili s
nějakým mužem sedícím na koni. Posadil jsem a ostatní si toho všimli.
Ten muž na mě ukázal a něco řekl. Byl jsem celkem daleko tak jsem je
neslyšel. Richard mu na to přikyvoval a muž na koni silně zapískal. Z
nebe se sneslo káně a přistálo mu na ruce. Vzápětí se objevili další
muži. Byli to dva bojovnící na koních. Začali se ke mně přibližovat.
,,Vstávej'' poručil jeden. ,,Odvedeme tě s přátely do vesnice. Tam tě
vyléčí''
Opratrně jsem se postavil. Richard, Paul, Flake, Schneider a Oliver
začali sbírat naše svršky a věci co by jsme mohli potřebovat. Přehodil
jsem si přes rameno brašnu a podíval se na hodinky. Byly čtyři hodiny.
,,Jedem!'' Zakřičel pochvíli ten muž na koni. Všichni jsme už byli
připravení tak jsme se pomalu vydali za těmi muži. Po necelé hodině
chůze jsme se dostali do mále osady. Ta se nám na chvilku stala novým
domovem.

Dovednosti

Síla:19
Výdrž:20
Rychlost:21
Obratnost:15
Magie:25

Typ magie:
Pyromancie (oheň) - výchozí
Iluze- meditativní


Vybrané:
Rezistence
Mana


Inventář:
Dvoje džíny, pár černých triček, ponožky a (to nemusím snad
ani psát) trenky. Sportovní tašku ve které vše nosím. Hodinky které
naštěstí ještě fungují, kompas, čutoru a krabičku Paralenu která taky
přežila pád letadla. Také vojenský nůž který přežil pád letadla a
jeden luk s toulcem a pár šípy který jsem koupil v nějaké osadě.
Till and Richard... horseback? by MigerstSonic
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama